Památce Zdeňka Adamce, Romana Mášla a dalších bojovníků proti zkaženosti falešného světa: "Mám pocit, že nepatřím do této doby. Jsem další oběť Systému, prosím, neudělejte ze mě blázna. Náš svět totiž hoří."

Šestého března tomu bude přesně 20 let, kdy se na Václavském náměstí v Praze na protest proti světu upálil 18letý student gymnázia z Humpolce Zdeněk Adamec. Vůbec nečekejte, že by vám jeho památku s pietou připomněla naše korporátní média v čele s režimními novináři, nebo že by se snad k myšlenkám z jeho prohlášení uctivě vyjádřili dnešní prominenti z řad veřejně činných osob, lidé z kulturní nebo duchovní sféry, církevní hodnostáři, či snad dokonce politici. Panující cynismus a konformismus neumožňuje stádu "spořádaných občanů" jakoukoliv vzpomínku na člověka, který jim až příliš odhalil faleš a prázdnotu jejich vlastních životů.

Čestnými výjimkami v kulturní oblasti jsou v tomto případě rakouský spisovatel a nositel Nobelovy ceny za literaturu Peter Handke (pochopitelně vnímaný jako "kontroverzní"), který o Zdeňku Adamcovi před pár lety vytvořil divadelní inscenaci a polský spisovatel Mariusz Szczygiel, jenž mu věnoval kapitolu své knihy Gottland (ke stažení zde), pojednávající o důležitých postavách české historie. Na základě Szczygielovy knihy byl pak natočen film, skládající se z pěti povídkových dokumentů, z nichž ta týkající se Adamcova činu má název Zdeněk. Poděkování patří také dr. Ctiradu Musilovi, který toto smutné výročí v souvislostech s dalšími případy sebeupálení nedávno připomenul ve vysílání Petra Bureše (v čase od cca 1:05:00 hod.).

Zdeněk Adamec před svým činem sepsal prohlášení nazvané Pochodeň 2003, v němž vysvětluje důvody, proč se rozhodl odejít z tohoto světa:

Jsem další oběť takzvaného demokratického systému, kde ale nerozhodují lidé, avšak peníze a moc. Po celý svůj život jsem se setkával s problémy, které jsem asi nedovedl řešit. Jenže bylo jich nějak moc. Už nemohu dál. Ostatní si z ničeho nic nedělají, nikoho nic nezajímá. Je to hrůza. Lidé mají radost z utrpení druhých. (...) Takzvaná demokracie vlastně demokracií v pravém slova smyslu není. Je to jen vláda úředníků, peněz a dalších mocipánů, kteří šlapou po obyčejných lidech. (...) Po celý svůj život jsem měl s touto společností problémy, mám pocit že nepatřím do této doby. Jako další oběť Systému jsem se rozhodl, že moje utrpení musí skončit navždy. Ale ne někde v ústraní, ale na veřejnosti. Ať už má na tom podíl kdokoliv (...), chci aby se lidé nad sebou zamysleli a snažili se zmírnit zlo, které každý den páchají. (...) Prosím neudělejte ze mě blázna.

Zdeněk Adamec nebyl sám, kdo se rozhodl k šokujícímu činu, aby probudil ostatní. V roce 2003 a v letech následujících ukončilo takto bolestivým způsobem své životy několik desítek lidí. Necelý měsíc po Zdeňkovi se upálil taktéž na protest proti světu 22letý student plzeňské pedagogické fakulty Roman Mášl. Pokud nahlédneme do archivu tehdejšího tisku, najdeme ve zpravodajství zmínky o několika dalších osobách, které neunesly tíhu a tlak života naší falešné společnosti a rozhodly se veřejně upálit (viz koláž z novinových zpráv níže).

S přihlédnutím k atmosféře tehdejší doby není vůbec udivující, že případů bylo tehdy tolik. Doba na počátku milénia byla velmi vypjatá a přinesla spoustu přelomových událostí, které znamenaly velký zlom v myšlení a obecném vnímání skutečné reality (lépe řečeno rozdílu mezi matrixem a reálným životem, nejedná se tedy o pleonasmus, opravdu tehdy lidé začali chápat rozdíl mezi tzv. běžně vnímanou realitou a "skutečnou realitou").

Velké probuzení pro celou civilizaci s masovým přeprogramováním myslí přinesly události z 11. září 2001, jejichž důsledky doznívaly ještě mnoho let poté. Rozpoutala se "válka proti terorismu", schylovalo se k vyfabulovanému útoku na Irák a dalším nevyprovokovaným a smyšleným válkám, což provázela nepřetržitá masírka lží a manipulací směrem k veřejnosti o důvodech tohoto počínání mocných. Tehdejší tíživá atmosféra plná nevídaného výplachu mozků se plně otiskla do uvažování ohlupovaných mas a přinesla citelný růst celospolečenské agresivity. Stupňoval se nátlak většinové společnosti vůči pochybujícím a jakkoliv jinak smýšlejícím o skutečném pozadí světového dění a života okolo nás, což vnímavým a citlivějším osobám zákonitě přinášelo potíže tomuto nátlaku čelit. Celkové ovzduší ve společnosti s prosazovanými zásadami tvrdého individualismu, kariérismu, honbou za nejasně definovaným "úspěchem" a většinovou společností vynucovanými nároky na to, jak "správně" žít, se odrážel v psychice a uvažování každého z nás. Normy "úspěchu" a požadavky na dokonalý život podle většinových šablon byly záměrně nastaveny nad všeobecně dostupnou míru, aby touha po jejich naplnění byla donekonečna odsouvána a lidé se neustále hnali za nedostupnou iluzí.

Tomuto všudypřítomnému tlaku na naše životy není možno čelit jinak než s notnou dávkou cynismu. Společnost vyžaduje od každého jedince jistou míru přizpůsobení, ale v dnešní době tyto nároky přesahují meze v takové míře, že bez schopnosti vědomě lhát a protlačovat vůči ostatním osobní zájmy a potřeby již doslova nelze s úspěchem přežít. Bez jisté míry otrlosti, bezohlednosti ke svému okolí a lhostejnosti k potřebám druhých zkrátka nemůžete v dnešním světě fungovat, aniž by vám to zároveň nepřinášelo výčitky svědomí. Ví to úplně každý, ale málokdo si to naplno přizná. Pokud v sobě nedokážete v určitých okamžicích svého života potlačit vlastní slušnost a empatii, trochu zapřít i svědomí a většinu svých "neotřesitelných" zásad, zaručeně nebudete schopni v duševním zdraví přežít ani povinnou školní docházku či jakýkoliv dlouhodobý pobyt v kolektivu většího počtu osob; natož později během nekonečných soubojů o sebeuplatnění, budování vlastní kariéry, pozičních bitev ve svém zaměstnání i v rámci obyčejných mezilidských, partnerských a rodinných vztahů. Takto fungujeme všichni po celou dobu našich životů na tomto světě, a nikdo, zdůrazňuji nikdo, toto pokrytectví neodnese bez následků na vlastní duši.

Ve svém prohlášení Pochodeň 2003 tuto všeobecnou přetvářku přesně popsal i Zdeněk Adamec:

Přenesme se ale z virtuální reality do skutečného světa. Ten nám totiž hoří. Jak vypadají mezilidské vztahy? Podívejte se všude kolem. Lidi se k sobě chovají hrozně. Neustálé násilí, skoro každý týden vražda, všude po velkých městech světa se válejí bezdomovci, řada z nich za to ani nemůže. Po ulicích se potulují narkomani, na úřadech úplatky, a co k tomu přispívá? To, jak vychováváme své děti. Posadíme je k televizi a je o vše postaráno. Jak jednoduché. (...) Drogy, násilí, peníze a moc. To jsou hlavní hesla této civilizace. A když máte náhodou nějaký problém, všichni se proti vám obrátí jako vosy. Lidem dělá velké potěšení dívat se na bolest druhých. Je snadné někomu ublížit ale už vůbec není snadné někomu pomoct. To dá práci, a to my přece nechceme, co bychom za to měli.

Tehdejší reakce společnosti na Zdeňkův čin přesně potvrdila jeho slova. Atmosféře cynismu a pohrdání napomáhala i média. Novináři zcela bez znalosti faktů a jakékoliv ochoty zjistit si více informací psali o tom, že ten kluk "měl zmatenou a nevyrovnanou mysl", měl prý osobní problémy, byl prý možná napojen na nějakou sektu. Nikdo přitom neměl v úmyslu Zdeňkovo sebeupálení srovnávat s činy Jana Palacha, Jana Zajíce nebo Evžena Plocka z roku 1969, doba a okolnosti byly už trochu jiné; přesto ta monotónnost, s jakou o tom referovala média, připomněla určité paralely. I tehdejší tisk psal o Palachovi, že se jednalo o problémového a psychicky labilního jedince, že byl "sveden pravicovými živly", napojen na extremisty atd.

Ke Zdeňkovi se v tisku následně vyjadřovali lidé, kteří se ani na vteřinu nezamysleli nad příčinami tohoto činu. Policejní psycholožka Čírtková v Lidových novinách z fleku vytáhla psychologický profil člověka, jehož nikdy neviděla; podle ní prý měl Zdeněk Adamec "zúžený pohled na svět, byl ochoten bojovat za ideály až k sebezničení, měl sklon k napodobování a černobílé vidění světa". Je zvláštní, že kohokoliv v dnešní době trápí nějaké problémy, je okamžitě obviňován, že je psychicky nevyzrálý, "nezvládá svůj život" a má prý "zúžený pohled na svět". Kdo vlastně může být v dnešní šílené realitě duševně zcela zdráv? Jedině nepřetržitý společenský adaptér - profesionální ignorant bez vlastního názoru. Takový člověk, jemuž "všechno" řekli ve škole a on se už přece nebude zatěžovat přemýšlením nad problémy světa a společnosti, protože "jemu nic nechybí". Loajální idioti, kteří dokáží vždy odhadnout, na koho se musí pěkně usmívat, kde leštit správné kliky, jak spřádat intriky, maskovat vlastní blbost a vědět, do kterého správného zadku včas skočit, aby byli v životě "úspěšní". Ano, o takových lidech lze říct, že "zvládají svůj život". I těm se ale z té neustálé přetvářky musí minimálně točit hlava. Davy takto poslušných ovcí jsme měli možnost poznat hlavně v posledních letech během každodenních PCR špejlování, při sledování nekonečných front v očkovacích centrech na své povinné dávky mRNA vakcín. Mnozí z nás zažívali otřesné zkušenosti, když byli svými spoluobčany udáváni za to, že nedodržují nově zavedené restrikce a stále se odvažují volně pohybovat, dýchat, shromažďovat a hájit svobodu slova.

Mimochodem, všimněte si, jak policejní psycholožka charakterizuje slovo "idealista" v očividně negativním smyslu: "zúžený pohled na svět" jde prý ruku v ruce s "ideály"! Nelze se divit, že totalitní režimy 20. století často zneužívaly psychologie a psychiatrie jako nástrojů perzekuce proti oponentům režimu. A vůbec, pokud by měl Zdeněk Adamec "sklon k napodobování", tak by se určitě nezatěžoval problémy celého světa, ale po vzoru většiny ovcí si žil dál jako spokojený ignorant, s falešným úsměvem na tváři. Ti, kdo se něčím trápí, naopak dokazují, že jsou vnímaví k problémům dnešní doby a že jejich duše je v pořádku. Takzvaní neurotici totiž jen přirozeně reagují na daný stav společnosti; naopak ti tzv. duševně zdraví se drží uměle vytvořené a udržované "reality". V dnešní době totiž může být duševně zdráv jen absolutní blázen. Ovšem obecně je za blázna považován ten, kdo o sobě jen trochu pochybuje.

Většinová společnost a především novináři z hlavních médií se však zachovali jako obvykle, tedy jako bezohledné, tupé nemyslící stádo a "mladému zoufalci" a "lůzrovi" pohrdlivě vysmáli. Sociolog Petr Sak vzpomíná na vlastní zkušenost z univerzity, kde tehdy působil (Právo, 2. 4. 2004). V debatě se svými studenty ho šokovalo, že tito jeho věkoví vrstevníci nejevili ani špetku soucitu a pochopení pro jeho čin:

"V seminářích, kde bylo asi sto padesát studentů, jsem na tu událost zavedl debatu. Ne že by v jeho počínání měli vidět vzor, ale byl jsem konsternován tím, jak je to nezajímalo. Vůbec neměli potřebu s tím mladým člověkem soucítit."

A není se čemu divit. Kdo z mladých jásavých blbů by měl čas na soucit mezi honbou za úspěchem, kariérou, zábavou a navazováním krátkodobých "vztahů" na jednu sezónu, aby se mohli předvést před okolím? A navíc, kdo by se zabýval nějakým ztroskotancem, který se jim snažil promluvit do svědomí a narušoval tím jejich právo na "pohodu" a skvělou zábavu? Petr Sak svá pozorování dále v souvislostech osvětluje:

"Celá dnešní generace je více zaměřena sama na sebe a je méně sociálně solidární. Schází jim ochota na čemkoliv se podílet, v podstatě je to nezajímá. A když mají zájem o nějakou participaci, tak spíš o ekonomickou. Většině mladých lidí se dnes společnost nelíbí, ale na rozdíl od poválečné generace či generace šedesátých let nechtějí nic měnit. Mají snahu si jen urvat jistou pozici, kde by jim to vyhovovalo."

Dnes, dvacet let po Zdeňkově statečném činu panuje v naší společnosti snad ještě větší cynismus, beznaděj a rezignace než v roce 2003. Za těch 20 let jsme si prošli tolika krizemi, deziluzemi a ideovými přemety, včetně opětovného návratu totalitních opatření po nástupu koronafašismu, spojených s nevídanými praktikami vynucování povinného očkování a celospolečenského i mocenského nátlaku, že nikdo jen trochu vnímavý si nemůže myslet, že svět je v naprostém pořádku a čekají nás jen světlé zítřky. Ovšem nečekejte žádnou takovou sebereflexi u nemyslícího stáda.

Přiznat si, že se my všichni společně nacházíme ve stejném srabu, a skrze přetvářku, kterou se navenek prezentujeme před okolím, se nám ve skutečnosti v hlavě honí stejné myšlenky plné beznaděje a rozporuplných pocitů nad nesmyslností většiny našeho konání a směřování našich životů, a že ten mladý chlapec měl vlastně ve všem pravdu, to vyžaduje velkou odvahu. Proto se každý raději otočí stranou a s naučeným cynismem se bude snažit zakrýt vlastní nejistotu: "Ne, ne, já v žádném případě nejsem takový, jako ten 'zoufalec', co se upálil na náměstí! Jsem svobodný, šťastný a spokojený člověk," snaží se křečovitě sám sobě namluvit leckterý spořádaný občan, aby před svým okolím neupadl v podezření, že snad sympatizuje s nějakým činem šílence. Přitom sám ví, že to není pravda a že v celém svém životě hraje stejnou hru jako všichni ostatní. Však taky o okamžik později poběží uhradit všechny složenky, zaplatit inkaso, splátky všech úvěrů, vydělat nebo opakovanými půjčkami zajistit si další finance, aby uspokojil všechny stupňující se materiální nároky své rodiny nebo partnera/partnerky. A pak znovu honem do ubíjejícího zaměstnání, aby mu systém povolil absolvovat tento koloběh ještě jednou a po tisící, a on se náhodou nedostal do problémů s úřady, exekutory a jinými složkami represivního aparátu tohoto "svobodného světa". A takto se lidé dál automatizovaně ženou životem, který jim kdosi naprogramoval: škola, studium, zaměstnání, kariéra, úspěchy, rodina, neúspěchy, stresy, rozchody... až do smrti. A radují se, že žijí jako VŠICHNI, tak jak je OBECNĚ ZVYKEM.

Zdeněk Adamec v roce 2003 ještě neměl možnost poznat "výdobytek" pozdější doby, jakým jsou internetové (a)sociální sítě. Dnes by se jistě nestačil divit, v jakém stavu se ocitly mezilidské vztahy, z nichž už definitivně vyprchala veškerá empatie a solidarita, zato vzájemná nevraživost mezi lidmi se ještě více vyostřila. Právě díky rozvoji tzv. sociálních sítí dostoupila současná míra všeobecné přetvářky, falše a odtrženosti od reálného světa nesrovnatelně vyšší úrovně než v době, kdy Zdeněk ještě žil. Lidé na svých virtuálních profilech, ve snaze předvést se před celým světem, prožívají doslova paralelní životy, které s tím skutečným nemají nic společného. Zatímco ty samé lidi v reálu můžete znát jako úplně obyčejné jedince, prožívající mnoho každodenních trápení a osobních těžkostí, kteří často horko těžko uživí sebe nebo vlastní rodinu, na sociálních sítích jsou z nich však téměř hollywoodské hvězdy, hrající navenek divadlo o svých megaúspěšných a šťastných životech, na soukromých fotkách vždy krásní a vysmátí od ucha k uchu a topí se v blahobytu a luxusu. U mnoha lidí to ani neprohlédnete, ale pokud ten každodenní rozpor začnete vnímat u svého souseda nebo osob z vaší rodiny a okolí, tak vám dojde, že cosi není v pořádku. Jakého rozměru dostoupila faleš v našem chování, kdy za tisícovky virtuálních "přátel" na sociálních sítích ve skutečnosti schováváme vlastní osamělost a prázdnotu, výstižně zobrazil ve svých úžasných, ale zároveň mrazivě hořkých animacích Steve Cutts, zejména v Mobile World (doplnění: celý název animace zní 'Are You Lost In The World Like Me?' a byla použita jako hudební klip pro Mobyho):

Ve snaze nespadnout do sociální izolace ("Na FB je přece každý!") lidé masově odhalují svá soukromí do takové míry, že jim doslova vidíte až do postele. Aby průměrná ovce zapadla do davu, je životně nutné na síti zaznamenat každý svůj pohyb, všechny činnosti ve dne i v noci, svěřit se s kdejakým bezvýznamným pocitem, vyfotit se všech polohách a hlavně se snažit dobře zapůsobit. Co kdyby zrovna někdo sledoval můj profil a usoudil, že zrovna já vybočuji ze stáda a aktivně se neúčastním tohoto masového divadla?

Právě ony stovky a tisíce virtuálních "přátel" a touha po jejich obdivu je tím, co většinu lidí žene za neustálým srovnáváním vlastních životů s těmi druhými. Ti "úspěšní", kteří si žijí v nadbytku, předvádějí svůj privilegovaný status okázale najevo a nastavují laťku těm ostatním. Tvrdí, že své vysoké úrovně dosáhli zcela samostatně, bez cizí pomoci, jen díky tvrdé práci a vlastním silám a schopnostem. Ti, kdo jsou na tom hůře, se snaží usilovně dokázat, že oni se také této nastavené úrovni snadno vyrovnají. Nechápou přitom, že se budou celý život zoufale hnát za přeludem, aby se možná, při troše štěstí po čtyřicítce, padesátce konečně trochu přiblížili úrovni těch nad nimi. Nakonec zjistí, že dosáhli stejné pozice, v níž se ti ostatní nacházeli naprosto bezpracně už od svých osmnácti (případně od narození). Řečičky o tom, jak se mnozí dokázali "vypracovat" k vlastnímu úspěšnému a spokojenému životu, a to zcela samostatně, bez pomoci rodičů a vlivných známostí na předem připravená teplá místečka, jsou v naprosté většině výmysly a přetvářka ctižádostivých jedinců, toužících po obdivu okolí. Takových profilů jsou plné sociální sítě a na nich se předvádějí jako majetní a dobře zajištění jedinci, každodenně dávající na odiv, co všechno si mohou dovolit; zároveň ve velkém rozdávají rady druhým, jak mají správně žít, aby byli v životě stejně úspěšní a zajištění jako oni. Kdyby se vládní kampaň proti šíření nepravdivých zpráv brala opravdu do důsledků, tři čtvrtiny profilů na facebooku, instagramu, tiktoku a jiných platformách by zákonitě musely být zrušeny jako lživé a falešné.

Nejlepší je narodit se do dobře postavené rodiny a poučovat ostatní, že všechno máte jen díky svému výjimečnému talentu a tvrdé práci. Lúzři vás nemusí zajímat. Nastavujete vysokou laťku, k níž se snaží vyškrábat i jiní. A i když se tam, kam vy, nikdy nedostanou, alespoň se snaží – jsou plně zaměstnáni bojem o vlastní živobytí, nezlobí a nebouří se.

/Jaroslav Fiala, deník A2larm/

Takových příkladů, kdy se zpovykaní jedinci ze zlaté mládeže snaží vnucovat okolí vlastní falešnou realitu, je celá řada: "Já mám vlastní byt, Mercedes v garáži, ve stáji vlastních 30 koní, sama slušně vydělávám, takže výlety, nákupy a dovolené si platím sama," pochlubí se na facebooku 25letá slečna. Kdo neví, o koho jde a nezná okolí její rodiny, zůstal by stát v úžasu nad úspěšnou mladou dámou, která je tak schopná, samostatná a umí si na sebe vydělat. Nedozví se tak nikdy pravdu, že ve skutečnosti je nevlastní vnučkou majitele středně velké firmy. Onu stáj s koňmi pochopitelně zřídil tento podnikatel pro její matku v době, kdy tato slečna ještě nebyla na světě; mercedes je původně služebním vozidlem právě onoho bohatého strýčka a vnučka jej dostala darem ke dvacetinám. V době, kdy na síti popisovala, jak slušně vydělává, ve skutečnosti teprve dokončovala studium, ale pravdou je, že omezovat se ve svých výdajích nikdy nemusela, neboť celá rodina byla odjakživa velmi bohatě dotována právě prosperující strýčkovou firmou. Její matka se díky tomu nikdy nemusela trápit starostmi o obživu nebo hledáním zaměstnání, protože od svých osmnácti až do své současné padesátky nikdy nikde nepracovala. Proč taky, když má své jisté? Ovšem poznámek o sockách, vyžírkách, parazitech, darmožroutech, flákačích, příživnících, lemplech, nemakačenkách, mamáncích (!) a nadávek na nezaměstnané, kteří nechtějí makat, má pokaždé plnou hubu.

Jiný příklad z mnoha: Vysoce postavený manažer shání byt pro svou osmnáctiletou dceru. Má to být dárek k maturitě. Dcera sice žije sama, dokončuje střední školu, nevydělává, ale zkrátka pokud má osmnáct a chce být "samostatná", zákonitě musí dostat svůj byt. S tím se počítá jako s naprostou samozřejmostí, neboť tak to zkrátka v některých rodinách chodí. Otec tedy během pracovní doby běhá po realitkách, telefonuje, domlouvá prohlídky, vyjednává, následně byt kupuje, zaplatí a ještě zařídí novým nábytkem. Dcera se v osmnácti do bytu nastěhuje, služby a inkaso pochopitelně dále platí otec. Maturitu sice následně neudělala, ale to už je vedlejší, byt už jí nikdo nevezme. Zkuste hádat, čím se dceruška pár let poté pochlubí kamarádkám na sociálních sítích: "Podívejte se na mě, taky jsem se musela o sebe umět hned po maturitě postarat a osamostatnit se od rodičů! Už v 18ti jsem se živila sama a měla vlastní byt!" (Pozn.: Výše uvedené výroky jsou autentické.)

Lidé si nechtějí přiznat, jak jim toxické prostředí sociálních sítí škodí a zamořuje mezilidské vztahy. Jsou na sociálních sítích, kde mají své virtuální "přátele", doslova závislí. Vědomě i nevědomě jsou nuceni nepřetržitě se srovnávat s těmi, s nimiž se srovnávat nelze, neboť nereálný svět a jeho nároky po nich logicky žádá nereálné chování. Touha přiblížit se vylhanému světu (a)sociálních sítí pak lidem přináší naprosto zbytečná traumata, která se pokouší "řešit" zadlužováním nebo antidepresivy. Až padnou na dno, žádný z tisícovek virtuálních "přátel" jim na pomoc nepřijde. Do té doby žijí v představě, že na ničem jiném nezáleží více, než na pomíjivé prestiži mezi svými internetovými příznivci. Tragédie nebývalých rozměrů nastává, pokud jich kdosi vyloučí ze své skupiny facebookových přátel. Tato "pohroma" se pak se vší vážností řeší a rozebírá v rodinách, školách, pracovních kolektivech i na večírcích. Jízlivě bych podotkl, že pro mnohé zoufalce je vyloučení z facebookových "přátel" horším pocitem, než kdysi zažívali věrní komunisté při vyloučení ze strany.

Lidem zkrátka trvá hodně dlouho, než pochopí, že se honí za uznáním od lidí, kteří za to vůbec nestojí:

Někteří to bohužel nepochopí ani do smrti. Přitom kdo pozorně sleduje dění na tomto světě i ve svém okolí, musí časem zpozorovat, že v našich životech se stále dokola opakují jisté zákonitosti. Každému z nás je záměrně jinak nastavena startovní čára. Někdo může být velmi schopným člověkem, být v mnoha ohledech naprosto dokonalý, téměř bezchybný a za celý život se doslova strhat, a stejně nedosáhne úrovně, k níž jiný přišel naprosto bezpracně, a přitom za sebou zanechal spoušť. Chyby totiž v životě děláme všichni, ale neplatíme za ně stejně. Když jste z dobře situované a bohaté rodiny, můžete chyby dělat donekonečna. Když tento sociální a ekonomický kapitál nemáte, stačí jedno drobné pochybení – a jste na dně.

Jak to funguje, si můžeme ukázat na názorném příkladu: Představte si tabulku týmů libovolné sportovní soutěže na jejím startu. Část účastníků začíná s nulou. Někteří vyvolení obdrží do startu ze záhadných důvodů náskok 30 bodů. A nakonec vy, spolu s několika dalšími trpěnými outsidery, aby se jaksi neřeklo, budete sice připuštěn do hry, ale za svou troufalost a drzost, že jste se vůbec opovážil poměřovat s předem danými vítězi, vám odeberou veškeré výhody těch ostatních, a navrch dostanete do začátku nálož minus 30 bodů.

Co s tím? Váš jediný cíl bude v takovém případě jasný: musíte celou dobu dohánět ztrátu, abyste se aspoň přiblížil vyšším příčkám, přičemž se nikdy neodlepíte ze dna. Nemáte šanci, protože takto je to úmyslně nastaveno. A právě zde se naplno projeví ona rozdílná startovní čára: Vy se musíte snažit ze všech sil, nesmíte ani jednou zaváhat, musíte mít stoprocentní výsledky, ať se za prvé odpoutáte ode dna, a až následně po vynaložení vydatného úsilí můžete lehce postoupit v žebříčku, o pár bezvýznamných stupínků před úplným propadem na dno. Na rozdíl od druhých - ti mohou celou "soutěž" pojmout víceméně ležérně, o nic se nestarat, těšit se na výhody z jistého úspěchu a smát se.

Během tohoto tvrdého boje od ostatních nečekejte žádnou pomoc, ani soucit. Dočkáte se snad jedině toho, že po vás budou povykovat, jak jste neschopný a málo se snažíte, protože zjevně nejste schopni dokázat víc než lavírování na spodních příčkách. A budou vám zdůrazňovat, že si za svou pozici můžete sám, protože nejste spořádaný a konformní jako ostatní, neumíte se postarat o to, abyste dostal nějakou výhodu jako ti privilegovaní, nejste schopný být v čemkoliv úspěšný atd. Jinak vás budou víceméně ignorovat a starat se o sebe. Oni měli totiž svůj podíl na tom, že jste zůstali přibití na spodku žebříčku, aby získali jistotu, že je nijak neohrozíte.

Co to zde popisuji? TOTO JE ŽIVOT! Bitva o život! Na těch spodních příčkách žebříčku se totiž nachází většina z nás, i když si to neradi připouštíme. Popisovat život jako hru a soutěž se může někomu zdát přitažené za vlasy, ale jsou to právě ti privilegovaní zazobanci a konformisté, kteří toto srovnávání rádi používají, když nás oblažují hesly typu "Život je hra" či "Úspěch je volba". Často je to slyšet z řad osob, pohybujících se v oblasti finančnictví, pojišťovnictví, od investičních poradců a lidí, jimž kdosi předem umetl cestičku ke spokojenému životu. Pro ně tato hesla jako "život je hra" zcela jistě platí. Kdo se umí dobře narodit, pro toho je život hra a může si celý život jenom hrát. Kdo takové štěstí nemá a nedostal se mezi vyvolené, je ze "hry" venku. Karty jsou rozdány dávno předem.

Spisovatel Michael Morris, mj. autor vynikající dvoudílné studie Co nesmíte vědět (zde a zde , ke stažení zde a zde, ve své další skvělé knize nazvané ...A jde se na to tuto předurčenost jistých vrstev k bezstarostnému životu plném úspěchů a blahobytu přesně vystihuje:

Kdo se v dnešní Evropě nenarodil jako bohatý, téměř nemá šanci vymanit se z nižší třídy. S pílí a přizpůsobivostí sice může mírně postoupit na sociálním žebříčku. Z "kasty" spodních 20 % se však nikdy nedostane do první ligy.

Pokud totiž vybíháte na stometrovou trať s šedesátimetrovým náskokem před ostatními, je jasné, že je pro vás dosažení cíle daleko snadnější než pro toho, kdo vybíhá ze startovní čáry, natož pro ty, kdo ani nemají šanci na startovní čáru dohlédnout! Nezáleží už na tom, zda promeškáte startovní výstřel či nikoliv, protože jakou má cenu snažit se dohánět ty, kteří vystartovali desítky a stovky metrů před vámi? Žijete s jedinou jistotou: Nikdy nedosáhnete na cíle, jenž mají ti vyvolení doslova na dohled. Všímáte si přitom, že nejvíce dobrých rad do života, jak se v životě prosadit, stát se zodpovědným sám za sebe a jít vlastní cestou, rozdávají hlavně ti, kteří tu cestičku měli celoživotně nejvíce umetenou? Je vhodné se však ptát, jak si někdo troufne honosit se tím, že v životě čehosi dosáhl, když začínal na 60-70% tohoto cíle? :)

Michael Morris ve svém popisu poměrů současného světa pokračuje:

Děti, které vyrostly v bohatých poměrech, nejsou nutně šťastnější než ostatní. Avšak už od začátku své existence na Zemi jsou vystavovány podstatně menšímu stresu, je jim věnována větší pozornost, mají přístup k lepším školám a podpůrným programům, snadněji získávají dobrá pracovní místa, mohou si dovolit kvalitnější doktory a věnovat se kultuře, zábavě a volnočasovým aktivitám, jež podporují jejich celkový stav. Především však většinou vyrůstají s velkou dávkou sebejistoty, která plyne z toho, že nikdy nepoznaly nedostatek - a proto se jej také nebojí. Jediné, co znají, je život v hojnosti, čemuž podléhá veškeré jejich uvažování a jednání.

Suverénní, sebejistí a bezohlední lidé se rekrutují právě z okruhu těchto "vyvolených" vrstev. Slušný a inteligentní člověk se často bojí a má spoustu zábran. Bojí se, protože o sobě pochybuje a uvědomuje si, jak je pravda složitá a nejednoznačná; že svět není černobílý. Omezený člověk z privilegované vrstvy ničím takovým netrpí. Celý život je zvyklý na to, že na co si ukáže, to dostane, co přikáže, to se mu musí okamžitě splnit a pokud si něco usmyslí, všichni mu musí jít z cesty. Pochybující a empatický člověk, příliš beroucí ohledy na druhé, nemá v kontaktu s takto dravými soupeři příliš šancí se prosadit.

Pozoruhodné je, že podobnou paralelu, popisující život v naší společnosti jako obdobu jakési sportovní soutěže s předem upravenými pravidly, používají i některé společenskovědní výzkumy. Paul Piff, sociální psycholog z univerzity v Berkeley v tv. dokumentu Proč chudoba? Park Avenue líčí svůj pokus s několika náhodnými účastníky hry Monopoly. Piff ve svém pokusu ovšem pravidla hry upravil tak, že poskytl jednomu hráči výhodnější startovní pozici. Ten na rozdíl od ostatních soutěžících dostal už do startu dvojnásobnou částku, ihned po zahájení hry mu spadl do náruče další finanční bonus a navíc získal privilegium házet dvěma kostkami najednou namísto jedné. Zatímco ostatní hráči se po hracím poli pohybovali jako slimejšové, privilegovaný spoluhráč doslova svištěl po hracím poli, sbíral jedno vítězství za druhým a v porovnání s druhými inkasoval několikanásobné finanční odměny. Skoro jako ze života, že? :)

Výzkumník si povšiml, že i během této neregulérní hry byly reakce zvýhodněných stejně přezíravé: Dokonce i ve hře, která je zcela otevřeně zmanipulovaná, bohatí hráči získávají pocit, že na své výhody mají právo. Věří, že si vítězství zasloužili díky vlastním schopnostem a dovednostem a nedávají najevo sebemenší soucit s chudými spoluhráči, přestože ti jsou tak znevýhodněni, že nemají šanci vyhrát. Díky "upraveným" pravidlům bylo totiž o vítězích rozhodnuto dávno předem a bonusy a odměny rozdány ještě před započetím hry.

Hru podle upravených pravidel, z nichž těží jen někteří, nápadně připomíná situace v naší společnosti po roce 1989. Vlastně jsme to slyšeli z úst bývalého federálního premiéra Jana Stráského, jehož slova jsem zmiňoval v článku Paradoxy výročí sametové konspirace. Stráský v rozhovoru z roku 2014 nebývale otevřeně popsal, co bylo skutečným smyslem politických a společenských změn po roce 1989: "Musela se vytvořit třída bohatých, středního stavu a třída chudých. Tak jako v každé demokratické tržní společnosti. Takže to nešlo udělat jinak. Je tudíž nanejvýš logické, že vrstva bohatých se musela rekrutovat nějak. A tak se to vymyslelo tak, že to byli ti šikovní z okruhu známých a přátel tehdejší vlády ODS, ODA a OH. Kdo jiný? Ano, dá se tomu říci krádež za bílého dne."

Stráský těmito slovy vlastně potvrdil to, co se jinak pokrytecky a v jakože "seriózní diskusi" označuje jako "spiklenecké vidění světa": totiž že naše životy skutečně nevědomky žijeme jako nesvobodní jedinci ve světě, ovládaném hrstkou vyvolených, kteří rozhodují o našich osudech a o tom, komu dovolí postoupit na společenském žebříčku o něco výše. Přestaňte snít a vykládat pohádky o stejné startovní čáře pro všechny a poučovat, že díky vlastním schopnostem, píli a šikovnosti může každý člověk dosáhnout úspěchů a slušně žít. Vždyť nikdo z nás nepatří mezi onen "okruh známých a přátel", jak sortu vyvolených hezky pojmenoval Jan Stráský. Vždy bude existovat vrstva bohatých, privilegovaných a všehoschopných, a hluboko pod nimi vrstva ponížených a chudých bez jakékoliv možnosti odpoutat se ze dna společenského žebříčku.

Kdo projeví příliš velkou odvahu a drzost a vymkne se svému osudu, tomu se dostane tím razantnější odvety, aby pochopil, kde je v tomto životě jeho místo. Systém dokáže proti takovému "vetřelci" vždycky v pravou chvíli zasáhnout, tvrdě udeřit na jeho slabé místo a dát jasně najevo, že vůbec nemá nárok si vyskakovat, neboť jej považuje za nulu, spodinu, lůzu, podčlověka. Na malý moment si taková osoba může myslet, že své prokletí překonala - to ve chvíli, kdy něčem vynikne nad ostatní, prosadí se nad plán a na moment vybočí ze systému - ale systém jej ihned klepne přes prsty a usadí zpět hezky hluboko a pevně na dno. To se opakuje pravidelně: "Jenom si pěkně zůstaň, kde jsi, ty přece nic neznamenáš, jsi NULA, zapomněl jsi na to snad?!"

Pokud vám to stále přijde jako příliš obecné moralizování, můžeme si zákonitosti chodu dnešního světa předvést na konkrétních případech. Všude kolem nás je jich totiž celá řada a zažíváme je dnes a denně i v našich "obyčejných" životech, jenom je nevnímáme v souvislostech, ale jako jednotlivé, nesouvisející události. Často se nám předkládají příběhy tzv. amerického snu, jak se kdokoliv, kdo se opravdu snaží, může s vynaložením vlastních sil a schopností "vypracovat" v úspěšného a finančně zajištěného člověka. Pokud je to tak, položte si otázku, kolik úsilí, tvrdé práce a vlastních schopností musela ve svém životě například musela vynaložit Prymulova dcera, aby na ni v jejích 24 letech otec přepsal svou firmu (viz Rejstřík a Justice), a tím pádem jí přistálo na účtu přes 100 milionů za dodávky zdravotnického materiálu do hradecké nemocnice, kde shodou okolností její otec, nechvalně známý covidovo-vakcinační gauner, vykonával funkci ředitele (Zdroje: Idnes,  ČT24)?

O jeden a ten samý příběh s falešnými kulisami jde taktéž ve známém případě premiérova syna, jenž je sice politicky a mediálně silně rozmazáván, ale v němž jde přece o cosi jiného. Když totiž syn miliardáře dostane od tatínka jako dárek farmu, jedná se zcela jednoznačně o zbrusu nový, začínající, nezávislý a od nuly startující podnik; právem mu tedy patří dotace, jak rozhodlo pražské státní zastupitelství. Žadatelé sice nesplňovali mnoho zásadních podmínek pro udělení dotací, ale to nevadí, určitě si je zasloužili. Do doby, než se skandál provalí, vyvěšuje syn tehdejšího premiéra po sociálních sítích vysmáté fotky, tváří se jako velice úspěšný a samostatný člověk, naplno si užívající života, neustále cestuje po světě, uveřejňuje veselé fotky z pláže, po svém boku mladá blondýna. Nakonec vyjde najevo, že celé toto divadlo mu financuje tatínek. Údajně je psychicky nemocný a blondýna je ve skutečnosti zaplacená asistentka/ošetřovatelka. Mimochodem, Andrej Babiš mladší i přes údajnou psychickou nemoc úspěšně prošel kurzem na asistenta hlavního pilota. V rozhovoru pro Reflex sám přiznal, že měl pocit, jako by byl během kurzu protekčně protlačován. Může někdo v tomto případě tvrdit, že se k této práci dobral s vynaložením vlastního úsilí a schopností a za stejných podmínek jako ostatní uchazeči o pozici pilota, kteří mohli mít lepší předpoklady, než syn miliardáře?

Jako další příklad nerovných poměrů z těch "spodních" příček společnosti ještě vzpomeňme na nedávný případ zmanipulovaných příjímaček na Lékařské fakultě Ostravské univerzity: Za působení děkana Martínka docházelo k manipulaci s výsledky přijímacích zkoušek a na fakultu byli přijímáni studenti, kteří neudělali zkoušky, jak píšou Lidové noviny: "Za devět let fungování zapsala fakulta do prvního ročníku studia celkem sedm uchazečů, kteří přijímací zkoušky neudělali, ale pocházejí z lékařských rodin. Na úkor stovek dalších, kteří sice u zkoušek uspěli a odvolali se, ale neměli to správné rodinné zázemí. (...) Mezi nimi byla i vnučka děkana, která v pořadí výsledků přijímacích zkoušek skončila na sdíleném 663. až 681. místě. Přesto podala odvolání a fakulta, kterou v té době vedl její dědeček, ji přijala do prvního ročníku. Problém je, že spolu s ní podalo odvolání 118 zájemců, kteří u přijímaček prokázali lepší předpoklady pro studium medicíny než ona, ale fakulta jejich odvolání zamítla. To jsou přitom jen nejkřiklavější případy. Z výsledků je také patrné, že na fakultu nastupovali každý rok i studenti, kteří přijímací řízení udělali a pak záhadným způsobem přeskočili desítky až stovky úspěšnějších uchazečů, kteří však na rozdíl od nich s odvoláním neuspěli. Konkrétně třeba student či studentka, jenž mezi 116 přijatých postoupil ze sdíleného 809. až 830. místa."

Ještě stále žijete v představách, že v tomto světě platí pro všechny stejná pravidla a stejná startovní čára? Stačí přitom jen otevřít oči, dívat se kolem sebe a vnímat souvislosti. Příkladů, kdy se protekční a privilegovaní chvástají svým postavením a dosaženými "úspěchy", na nichž neměli žádný podíl, jistě znáte ze svého okolí nespočet. Přitom vše, čeho se jim v životech dostalo bez vlastního přičinění na zlatém podnose, prezentují jako vlastní zásluhy. Jsou zvyklí proplouvat celým životem bez jakýchkoliv starostí, stresů, krizí, nemusí řešit žádné existenční problémy, na co sáhnou, to jim vychází, na co si ukáží, to dostanou, o cokoli si řeknou, to okamžitě mají. Nezapomenou však svému okolí udílet spoustu dobrých rad, jak mají správně žít, aby tvrdou prací, pílí, odříkáním a vlastními silami a schopnostmi dosáhli stejného postavení jako oni. Není pochyb, že takoví lidé bez problémů "zvládají svůj život", neboť v jeho průběhu nemají co pokazit a čímkoliv se trápit. Proč taky? O jeho těžkostech jim není nic známo a z jeho smyslu až do své smrti nepochopí naprosto nic. Exemplární příklad takového chytrolína z výkvětu zlaté mládeže můžete nalézt v článku Je to děsivé, ubohé a lituji všechny co přijdou do styku s takovými kretény na blogu Politikařina.

Lidem tato pokřivená realita nedochází, dál se ženou "závodem ke dnu" a snaží se srovnat krok s ostatními, aby nevybočovali z davu. Nevidí přitom, že ti druzí si neférovými prostředky mílovými kroky zkrátili cestu a nacházejí se již v nedohlednu před nimi. Matrix jim totálně zastřel mozky různými "životními pravdami", falešnými principy a nezpochybnitelnými dogmaty, že nedokáží vnímat podstatu skutečné reality. Aby brzy neprohlédli, vtlouká se běžným lidem od útlého věku do hlav, že v životě pro ně budou platit tyto pevné a neměnné zákonitosti:

• Pravidla platí pro všechny stejně. Kdo je poruší, je zákonitě potrestán a ztrácí práva a výhody ostatních, kteří pravidla dodržují.
• Každý si musí řádně plnit své povinnosti a zadané úkoly; kdo tak nečiní, bude na rozdíl od těch zodpovědných postižen, či jakkoliv jinak znevýhodněn, například odepřením přístupu k různým příležitostem či jinak běžně dostupným možnostem uplatnění; ztrátou zaměstnání, sankcionován odebráním odměn, sníženým ohodnocením atd.
• Každý je zodpovědný jen sám za sebe a za své vlastní konání. V případě, že někdo se ocitne v nouzi nebo těžké životní situaci, musí se vyhrabat ze svých problémů sám. Nikdo druhý mu totiž není povinen pomáhat, a nikdo mu taky nepomůže, neboť všichni ostatní stejně tak hrají jen sami za sebe a starají se o svůj vlastní prospěch na úkor druhých. Všichni přece ví, že ti neúspěšní lůzři a socky si za své neúspěchy mohou sami.

V průběhu svého života dostanete spousty příležitostí zjistit, že tyto přísné zásady pro vás vesměs platí naprosto nekompromisně a bez výjimky, téměř jako životní úděl. Časem však začínáte pozorovat, jak se kolem vás častěji a častěji objevují případy jedinců, určité sorty privilegovaných, pro něž tyto "zákonitosti" fungují trochu jinak:

• Pravidla sice platí pro všechny stejná, ale někdo si vždy dokáže vydobýt všemožné výjimky. Pokud pravidla poruší, nic se mu nestane; naopak, získává tím významnou výhodu před ostatními.
• Své povinnosti a úkoly si sice musí řádně plnit každý, ale jsou tací, kteří nemusí. Jakýkoliv případný trest za porušení povinností je nijak netrápí, protože oni mají své jisté a z případných potíží je vždy kdosi včas vytáhne. Jelikož jsou dobře zajištěni a díky rodinnému zázemí mají slušnou životní úroveň, žádná vážná finanční újma ani společenské problémy jim nehrozí. Spíše se však jakýmkoliv trestům dokáží předem vyhnout, neboť jakožto privilegovaným se silně rozvětveným okruhem vlivných známých na ně hrozby za případné neplnění povinností, pohrdání zákony, předpisy či porušování běžných norem vůbec nedosáhnou.
• Každý je sice zodpovědný jen sám za sebe a své vlastní konání, ale pokud má kdosi možnost využít svých protekčních kontaktů a bezpracně tak získat náskok před ostatními, tak proč by to neudělal, že? Každou příležitost je třeba využít a jen hlupák tak neučiní. Zároveň se však musí tvářit, že všeho dosáhl bez cizí pomoci, jen a jen vlastními silami. Ostatní ať si poradí sami a snaží se třeba až do krve. Vyvolená vrstva naopak považuje svá privilegia a umetání cestičky za naprostou samozřejmost, neboť je na ně zvyklá už odmala; proto se cítí pobouřeně, pokud na jejich nezasloužené výhody kdokoliv poukáže, nebo je rozporuje.

Že naše společnost silně připomíná Orwellovu Farmu zvířat, kde jsou si někteří lidé rovnější než druzí, lze pozorovat dnes a denně. V každodenním shonu a ubíjejícím koloběhu povinností je ovšem málokdo schopen vnímat jisté zákonitosti procesů, které jej přitom denně ovlivňují a otravují jeho život. Vlastní zkušenosti s nerovným postavením a odlišným přístupem, kdy pro něj neplatí nebo není dovoleno to, co bez omezení může jiný, chápe člověk jako náhodné, nesouvisející případy, občasné výjimky. Domnívá se, že pro jednou měl zkrátka kdosi trochu více štěstí než on, to se stává. S přibývajícími životními zkušenostmi však začíná více a více pochybovat, až si nakonec s velkým zpožděním uvědomí, že u jistého okruhu lidí se tyto "náhody" opakují až podezřele často a jejich "výjimky" a privilegia trvají fakticky po celý život. Najednou mu to začne vrtat hlavou, jednotlivosti pomalu zapadnou do sebe, až nakonec dojde k závěru, že nejde o žádné náhody a výjimky, ale o PRAVIDLO. Výjimka totiž nikdy pravidlo nepotvrzuje, jak často tvrdí přiblblá poučka, ale naopak vyvrací. V tom okamžiku mu veškeré dění v jeho životě a události, jejichž příčiny i nelogičnost dříve nechápal, začnou dávat smysl a konečně začíná rozumět fungování tohoto světa. Tedy v těch lepších případech, u těch probuzených.

K úplnému pochopení si už nyní zbývá jen uvědomit, že takto svět funguje na všech úrovních hierarchie. To, co probíhá v našich "obyčejných" životech v malém měřítku, se na centrální úrovni odehrává ve velkém, a na globální úrovni v masivním rozsahu! Fantasmagorická konspirace? Spiklenecká teorie? Ani náhodou! Přečtěte si, jaké výsledky přinesla studie dvou italských ekonomů z roku 2016: Zrozeni k bohatství. Jak dávní předkové rozhodují o našem osudu.

Guglielmo Barone a Sauro Mocetti porovnávali daňová přiznání z roku 1427 s těmi z roku 2011. Když srovnali rodinná jmění dle příjmení, přišli na to, že nejbohatší rodiny ve Florencii jsou stejné jako na sklonku středověku. "Vypadá to tak, že mezi dnešními daňovými poplatníky jsou nejvýdělečnější rodiny ty, které byly nejvýdělečnějšími už před 600 lety," uvedli Barone a Mocetti pro VoxEU.
Co víc, bližší průzkum ukázal, že povolání, příjem a bohatství dávných předků vcelku spolehlivě předurčuje povolání, příjem a bohatství jejich současných potomků. Jak oba italští ekonomové tvrdí, florentská data dokazují, že právě u těch nejbohatších lidí byla největší pravděpodobnost, že své postavení na sociálním žebříčku ani po stoletích neztratí, ani kdyby rozfofrovali většinu zděděného majetku.

Studie tak dosvědčuje, jak účinně si nejbohatší rody dokáží předávat bohatství z pokolení na pokolení a držet se stále na ekonomickém i mocenském vrcholu společnosti. Jiná skupina vědců již dříve v Británii ukázala, jakým způsobem se rodinný status může uchovávat i po více než osm staletí, tedy přes 28 generací. Tato citace z článku Lidových novin musí zaznít, neboť je klíčová:

"Zdá se, že existuje cosi jako záchranná síť, která brání tomu, aby potomci smetánky propadli ve společenském žebříčku."

K tomu malá odbočka: znáte ten srdceryvný příběh o tom, jak se mladý Rockefeller stal díky tvrdé práci, vlastní houževnatosti a vynaloženému úsilí miliardářem? O tom, že se stane miliardářem, snil mladý Rockefeller už od malička. Jak toho ale dosáhnout? Rozhodl se, že zbohatne tím, že bude ve své ulici a okolí prodávat bonbony. Úspěch a velké peníze se přece musí časem dostavit. Koupil tedy krabici s bonbony a začal je nabízet kolemjdoucím. První den takto vydělal 2 dolary. Byl velmi šikovný, proto další den už to byly 3 dolary. Tak to šlo celý první týden, kdy se jeho zisk pohyboval mezi 3-5 dolary za den. A pozor, další den se mu opravdu dařilo, vydělal si 10 dolarů! To už je na dobré cestě, říkal si mladý Rockefeller, nemůže to dlouho trvat, a stanu se miliardářem. A taky že ano: Když ten samý den přišel domů, čekalo ho na stole smuteční oznámení. Psalo se v něm, že zemřel jeho dědeček a v přiložené závěti mu odkázal jmění ve výši jedné miliardy dolarů. A tak se stal mladý Rockefeller, jak tvrdí oficiální legenda, nesporně díky své šikovnosti a obchodnickému umu, miliardářem.

Zpět k výsledku studie italských ekonomů: Že by tedy existovala jakási obdoba "sociálního státu" se zajištěným "životním minimem" pro vyšší vrstvy, zatímco se tato vyvolená smetánka vysmívá těm dole, kteří živoří s drobky a milodary ze státních sociálních programů? A není pozoruhodné, že závěr studie v podstatě potvrzuje teorie badatelů, jež režimní média nazývají jako konspirační teoretiky? Například podle Davida Icka lze původ a vliv většiny středověkých, renesančních, ale i pozdějších nejmocnějších evropských panovníků a bankéřských rodin vystopovat až jednomu společnému původu. Je až s podivem, že zatímco nás média a politici masírují propagandou o svobodě, demokracii a rovných příležitostech pro všechny, obyčejná studie badatelů prokáže, že celé tisíce let žijeme ve společnosti s pyramidální strukturou, z níž vlastně není úniku, ať se snažíme, jak chceme:

Jak je snadné a pro většinové stádo pohodlné tuto skutečnou podobu světa zkrátka nevidět! Nevědomost je sladká a klapky na očích umožňují lidem tuto nepříjemnou realitu ignorovat a tvářit se, že ve vlastním otroctví jsou zcela svobodní. Jakmile však těmto lidem ukážete jejich reálnou pozici na spodním okraji pyramidy, ve snaze zakrýt nepříjemnou realitu se vás budou snažit zesměšnit, nebo rovnou zadupat do země. Dozvíte se, že jste prosťáček, blázen, idiot, šíříte bludy a okolní společnost by vás měla izolovat někam do detenčního tábora. Pochopit a přijmout logiku probíhajících procesů v tomto světě není snadné, proto se osobnostem, jakými byli Zdeněk Adamec, Roman Mášl a další, kteří se snažili lidi probudit, dostává jen výsměchu a opovržení. Označovat lidi, kteří se o to snaží, za pomatence, dokáže buď naprostý ignorant, nebo ten, kdo automaticky kýve na vše, co se mu předhodí. Kolik lží, fantasmagorií, dříve "nemožných" opatření covidofašistického "Nového normálu" a naprosto psychopatických myšlenkových konstrukcí a plánů jsme byli svědky jen za poslední tři roky z tisku, televize nebo z úst politiků? Stále se cítí silní v kramflecích a domnívají se, že bezpečně chápou, co se v našem světě děje? Chtěl bych vidět, co všem poslušným ovcím dělají v hlavách všechny ty názorové přemety, jimiž byly vystaveny jen za poslední 3 roky. To musí být nepředstavitelný chaos. Co jsou proti tomu jakékoliv spiklenecké teorie?

Pokud bychom spoléhali na to, že děje na tomto světě jsou čistě náhodné a do jeho vývoje nezasahují žádné skryté plány a agendy, dnes bychom přece stále museli chodit v respirátorech, povinně se testovali v zaměstnáních a školách, pokračoval by nátlak na povinnou třetí, čtvrtou, pátou dávku očkování a my se třásli, zda nás bez covid pasu pustí na nákup. Ještě v lednu 2022 ministr zdravotnictví Válek vyhrožoval, že celý národ se bude muset několikrát přeočkovat, neboť jedině tak unikneme jisté smrti. O měsíc později vypukla válka na Ukrajině a do země začaly proudit statisíce uprchlíků, od nichž nejen že nikdo nevyžadoval ochranu úst, ale ani PCR testy nebo potvrzení o očkování (Ukrajina je v počtu očkovaných na 147. místě ve světě). Do té doby jste však mohli jako neočkovaní jedním rozhodnutím svého zaměstnavatele přijít o svou práci. Kde nám ještě doslova pár dnů předtím hrozila omikronová mutace a bylo zakázáno srocování více než dvou lidí bez roušek, se najednou konaly mnohatisícové proukrajinské (lépe řečeno proglobalistické) benefice s návštěvníky bez jakékoliv ochrany a rozestupů. Nikdo už najednou nekontroloval covid pasy ani výsledky PCR testů. Ze dne na den byla celá "pandemie" ukončena. Restrikce zrušeny, roušky nejsou potřeba, rozestupy se nevyžadují, najednou už nikdo není nucen do dalších dávek očkování, odmítačům vakcín přestala hrozit jistá smrt. Neočkovaní měli přece "zákonitě" začít umírat ve velkém; jak je možné, že k tomu ani po třech letech nedochází? Co se stalo, že kdosi je schopen během několika dnů ukončit celosvětové divadlo stejně rychle, jak jej zahájil, a v ten moment spustit jinou část agendy?

Co je ještě podivnější, většině lidstva ten prudký obrat vůbec nepřijde podivný. Zkrátka naskočí na novou "povinnou" linii a té se drží stejně pevně, jako donedávna té včerejší. A naprosto nechápou, co by na tom mělo být špatného! Když si poslechnete ukázky rozhovoru mainstreamového novináře Čestmíra Strakatého s Karlem Šípem v rozboru Petra Bohuše, můžete vidět exemplární příklad takového postoje člověka z poslušného stáda. Strakatý se s Šípem baví o spikleneckých teoriích, jež Gott zastával a v nichž spekuloval o stínových vládách kontrolujících procesy na tomto světě, a Strakatý se s neskrývaným údivem ptá: "Na tyhle teorie si Gott přišel sám?" Či dokonce: "A vás to zajímá?"

Zkuste se vžít do uvažování konformního mainstreamového novináře, který se upřímně diví, že cosi pro něj tak nepochopitelného vůbec kohosi zajímá! Nedivte se mu, neboť cosi takového nemá koho co zajímat! Běžný člověk, ať už jde o normálního konzumenta, nebo novináře hlavního proudu, totiž nemá trápit svůj mozek věcmi, jenž zpochybňují nebo narušují naučené "pravdy" a všechny ty konformní, mozek nijak nezatěžující pohledy na naše životy a dění na tomto světě. Proč by si měl průměrný člověk dělat těžkou hlavu z toho, že naše životy jsou dlouhodobě kýmsi řízeny a vedeny k postupnému zotročení, když mu k proplouvání životem stačí ty pohodlné "pravdy", jimiž byli naprogramování už v raném dětství? Sám jsem se s postojem typu "...a tebe to zajímá?" často setkával, jedná se totiž o typický obranný postoj člověka, který nestojí o to, aby se musel trápit myšlenkami, jenž by zřejmě rozvrátily všechny jeho dosavadní jistoty. Proto je nutné chápat uvažování mainstreamového novináře, on by se takovými teoriemi jako Gott vůbec nezatěžoval. Na jeho mozek by to byl příliš velký nápor.

Přitom abyste pochopili, že v našem světě není cosi v pořádku, nepotřebujete znát teorie Karla Gotta, Davida Icka, Alexe Jonese, nebo číst knihy Michaela Morrise nebo Viktora Farkase. Stačí se dívat okolo sebe a sledovat, co se děje kolem vás! Jak na sebe každodenní procesy navazují a propojují se do logického celku a odhalují určité zákonitosti. To, co zažíváme dnes a denně (a v posledních 3 letech především) vydá za celou hromadu konspirátorských knih. Vezměte si jen ony známé "distanční rozestupy", které po nás covidofašisté vyžadovali po spuštění plandemie. Zavedení tohoto nařízení byl z jejich strany vyslovený výsměch, neboť skutečný sociální rozestup už na tomto světě panuje již celá staletí. Tento rozestup si vrstva 1% vyvolených pečlivě vybudovala od zbytku společnosti a vypadá přibližně stejně jako na tomto obrázku:

Stačí si jen uvědomit, že žádná krize v historii se nikdy výrazně nedotkla těch na vrcholku pyramidy. Z každé krize vyšli vždy jen posíleni, jak je to možné? A čím to, že právě nyní směřují ke konečnému cíli svého plánu, který je blízko tak jako nikdy předtím. Jak že to napsal Zdeněk Adamec ve svém prohlášení Pochodeň 2003?

A jak bude vypadat budoucnost? Zřejmě po velké energetické krizi když dojde ropa vypukne několik válek o její zbytky. To už je tady. Proč si myslíte že Američani útočí na Irák? Bojí se druhého Usámy? To ne, to jen lid, který je ovlivňován médii a vládou, to je jen záminka. Irák má ropu a Američani jí chtějí, to je ten důvod. (...) A co bude potom? Většina lidí začne umírat, kvalita života půjde dolů, jen pár lidí bude bydlet v palácích, moderních domech, vše na úkor obyčejných lidí. To je tedy naše budoucnost, můžeme ji změnit ale nic pro to neděláme. Tuto akci také možná přijmete jako informaci a další den budete pokračovat ve svém obvyklém životě.

Zdeněk Adamec měl pravdu a přesně odhadl i reakci většinového obyvatelstva na svůj čin. Lidé si jen vyslechli zprávu o tom, že se kdosi upálil a druhý den už si na to ani nevzpomněli a hnali se dál za svými životními "povinnostmi", do dalšího kola "závodu ke dnu". Museli, neboť kdo v tomto celoživotním koloběhu s konečným cílem uštvat se ke smrti, projeví slabost a přílišné pochopení k těm, kteří nám o našich životech říkají krutou pravdu, bude považován za slabý kus ve stádu.

Po dvaceti letech od Zdeňkova šokujícího činu je odkaz jeho poselství daleko aktuálnější než v roce 2003. Nedejte se zviklat pohrdavými odsudky a cynickými analýzami jeho psychiky z internetové stoky "diskusních fór" a většinové společnosti, ale pokuste se intuitivně vnímat, co tímto činem chtěl nám všem sdělit. Tedy to, ať se aspoň na moment zastavíme v každodenní honbě s cílem uštvat se k smrti, abychom pochopili, že čísi skutečný a dlouhodobý záměr našeho pobytu na tomto světě - totální zotročení lidstva - nejsme schopni v jeho komplexnosti vidět. V běžné denní rutině starostí nám uniká celek a "nesouvisející" jednotlivosti si neumíme poskládat do souvislostí. Pokud se na své životy v jejich průběhu podíváme shora, z nadhledu, vidíme jen bez nesmyslné hemžení s jediným cílem: nevybočit z davu, pokračovat v onom bezúčelném závodě o udržení vlastní, předem určené pozice ve stádu a - přežít. V dalším kroku nám začnou různé souvislosti zapadat do sebe a vytvářet logická spojení s děním na tomto světě i aktuálními událostmi, a vše začne dávat smysl.

Není divu, že málokdo z těch, kteří takto dokáží nahlédnout na beznadějnost smyslu našich životů, dokáže unést tíhu tohoto světa. Nevědomost je sladká, ale poznání skutečné reality naší existence může být dosti nesnesitelné. Na Zdeňkovu oběť v dalších letech tragicky "navázaly" další případy upálených, z médií se dozvíme jen o málo z nich. Vzpomeňme např. na muže, který se v lednu 2019 zapálil na Václavském náměstí, ale také na případy upálených z doby covidové zde, zde a zde, která byla pro vnímavé a citlivější povahy velmi náročná, neboť mnohým způsobila do té doby nepředstavitelné existenční potíže. V březnu 2021 se dokonce před ministerstvem zdravotnictví na protest proti brutálním lockdownům ze zoufalství zastřelil muž. Smutná série sebeupálení bohužel pokračuje i letos.

Covidová tyranie byla přitom jen generální zkouškou na události, které se budou odehrávat v nejbližších letech. Plány na zavedení globální totality i její postupně zaváděné první kroky naznačují, že nás čekají těžké zkoušky. Doslova boj o přežití. Bohužel, možná konečně pochopíme, "o čem" je skutečný život a jak vypadá skutečná realita pod matrixem.

Až budeme čelit prvním příznakům nástupu totalitní světovlády a opět nás začnou v předstihu z časů generála Hamáčka dobře vybavené bezpečnostní složky mlátit na ulicích, budou nás umlčovat, lámat na výsleších, nutit do zavádění "povinných" identifikačních karet a čipů tak, jako nás v minulých letech nutili do očkování, naše životy budou permanentně monitorovány a nad námi přelétat 24 hodin denně drony, a my i naši příbuzní budou odvlékáni do detenčních táborů (rovněž připraveno z dob covidových center a nevyužitých polních nemocnic, proč asi?), bude to pro nás vysilující a těžká zkouška.

Nemohu nikomu dávat rady, jak se v takových situacích zachovat a jak vůbec přežít. Každé malé povzbuzení a sebemenší naděje přijde v té chvíli vhod. Zkuste si v těch těžkých dobách, které bohužel určitě nastanou, vzpomenout na to, jakou oběť museli přinést a co vše si během svého činu museli vytrpět Zdeněk Adamec, Roman Mášl a další, kteří se na protest rozhodli odejít z tohoto světa.

Pokud vás v jakémkoliv okamžiku zastihnou silné pochybnosti o smyslu vašeho odporu proti jakýmkoliv nařízením globální totality a na chvíli začnete uvažovat, zda by nebylo lepší trochu se podřídit než bezmezně trpět, čímž možná zdánlivě získáte zpět trochu své "svobody" (vaše otrocké okovy vám budou uvolněny, ovšem zůstanou nasazeny), a přijde na vás závan pokušení vykoupit se za ztrátu vlastní sebeúcty, stačí si vzpomenout na hrdiny, kteří tak neučinili: Jana Palacha, Jana Zajíce, Ryszarda Szywiece, Evžena Plocka, Zdeňka Adamce, Romana Mášla a dalších.

Hned budete mít pro sebe, své svědomí, i pro své trýznitele argument, proč se nenechat koupit ani zastrašit, a proč říct NE! Protože víte, že kdysi nedávno tu byl kdosi, kdo neodpověděl na sílu tyranie silou zbraně, ale silou vlastních hodnot, vlastního charakteru a dobrovolnou obětí vlastního života. Díky Zdeňku Adamcovi můžete bez strachu a s naprostou odhodlaností říci: NE Velkému resetu! NE Novému světovému řádu! NE povinnému očkování! NE digitálnímu koncentráku! Se silami, které usilují o váš život, není důvod zvažovat nějaké kompromisy. Prostě NE!

Zdeňku i Romane, děkujeme vám, vaše smrt nebyla marná.

Post scriptum

V roce 1991 vydala britská dívčí popová skupina Banderas (pro rýpaly: ne, s ukrajinskými banderovci, ani s Antonio Banderasem nemají nic společného) nádhernou, téměř až hymnickou skladbu This is your life (Je to tvůj život) s velmi působivým a hloubavým textem, jenž přesně v intencích svého názvu vykresluje smysl a pomíjivost našeho života (klip existuje ve dvou verzích, americká verze je odlišná, obě jsou velmi vizuálně silné). Žádná jiná píseň se nehodí lépe na závěr tohoto článku. Berte to jako poctu všem bojovníkům, kteří se nás snaží v našich životech probudit.

Banderas: This is your life (1991)

Kde je smysl vašeho života?                                           Where is the purpose in your life
Kde je pravda?                                                                 Where is the truth
Pamatuješ si své naděje, své sny?                                  Do you remember your hopes? Your dreams?
Už je dlouho nemáš                                                         They are no longer your own

Tento den můžeš žít svůj vlastní život                           This day is for living your own life
Nedovol, aby ti tento svět uzavřel srdce                       Don't let this world capture your heart
Tvá vášeň se vytratila v tisících tématech                     Your passion lost to a thousand themes
Odevzdána běžnému obrazu                                         Surrendered to the screen

Toto není příběh                                                              This is not a story
Tohle není kniha, to je tvůj život                                     This is not a book this is your life
A není to nějaká hra, kterou ti ukazují v televizi            And this is not a play some TV show you've seen
Tohle je skutečný život                                                    This is real life

Ty to víš                                                                            You know that
Tohle je tvůj, tohle je tvůj život                                       This is your this is your life
Tohle je tvůj, tohle je tvůj život                                       This is your this is your life

Teď se chováš jako dítě, které si hraje                          You act like a child playing games now
Hrej si a předváděj, jak se umíš přetvařovat                 Play and pretend the art of disguise
Sám a ztracený ve všech tvých lžích                            Alone and lost in all your lies

Toto není příběh                                                             This is not a story
Tohle není kniha, to je tvůj život                                    This is not a book this is your life
A není to nějaká hra, kterou ti ukazují v televizi           And this is not a play some TV show you've seen
Tohle je skutečný život                                                  This is real life
Ty to víš                                                                           You know that

Tohle je tvůj, tohle je tvůj život                                     This is your this is your life
Toto je skutečné, toto je skutečný život                      This is real this is real life

Nic není "na zkoušku"                                                    There is no rehearsal
Nedostaneš žádnou druhou šanci                                No second chance
Žádný opakovaný start, žádné lepší okolnosti            No false start no better circumstances

Toto není příběh                                                             This is not a story
Tohle není kniha, to je tvůj život                                    This is not a book this is your life
A není to nějaká hra, kterou ti ukazují v televizi           And this is not a play some TV show you've seen
Tohle je skutečný život                                                   This is real life

Ty to víš                                                                          You know that
Tohle je tvůj, tohle je tvůj život                                     This is your this is your life
Tohle je skutečnost, tohle je tvůj život                         This is real this is your life
Tohle je tvůj, tohle je tvůj život                                     This is your this is your life
Tohle je tvůj život                                                           This is your life

Volný překlad © 2023 KORONAPŘEVRAT

<<< Následující článek | Předchozí článek >>>